Antonín Rejcha:
Requiem

Antonín Rejcha (1770–1836) patří k nejvýznamnějším hudebníkům pocházejícím z Čech, kteří působili mimo svou vlast. V jeho osobnosti se spojovaly tvůrčí talent, prvotřídní znalosti hudebního teoretika a schopnosti pedagoga. Roku 1808 se vrátil do Paříže, kde se usadil trvale. Své teoretické znalosti předával mladým adeptům kompozice jako soukromý učitel a roku 1818 byl jmenován profesorem kontrapunktu na pařížské konzervatoři. K jeho žákům patřili Adolphe Adam, Hector Berlioz, Franz Liszt, Friedrich von Flotow, César Franck, Charles Gounod, George Onslow, Henri Vieuxtemps a další. Roku 1829 získal Rejcha francouzské občanství, dva roky nato byl vyznamenán Řádem Čestné legie (Chevalier de la Légion d’honneur) a rok před smrtí se stal členem Akademie krásných umění (Académie des Beaux-Arts). Missa pro defunctis je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu mísí dědictví umění fugy, klasicistní uměřenost a romanticky zvukomalebné plochy, které později proslavil Hector Berlioz, jeden z jeho nejvýznamnějších studentů. Navzdory široké paletě výrazových prostředků nebo možná i právě proto zkomponoval Rejcha vpravdě duchovní, liturgické dílo, které i při své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství. V literatuře je Rejchova Missa pro defunctis označována jako spojovací článek mezi Requiem Mozartovým a Messa da Requiem Hectora Berlioze, které bylo komponováno pro koncertní sál, nevázalo se tedy na liturgický účel a především ve sborových částech a úloze orchestru se v něm prozrazuje Rejchův vliv. Smysl pro dramatičnost, který byl Rejchovi upírán v jeho operách, se projevuje v tomto díle v řadě nekonvenčních prvků.